Název Iguazu pochází z indiánského jazyka kmene guaraní, Y znamená voda, guazu – velká. Řeka Iguazu se dostává na čedičové plató, které končí nad soutokem s řekou Paraná. Vodopády jsou 4 km široké a až 80 m vysoké, průtok okolo 1.600 (5.000) kubických metrů za sekundu. Největší je polokruhové ďáblovo hrdlo, plné vlhkosti. Okolo 275 jednotlivých vodopádů (z toho 21 větších), záleží na aktuálním množství vody. Álvar Núňez Cabeza de Vaca byl první evropan který objevil vodopády v roce 1542. Národní park Iguazu byl založen v roce 1934 a má rozlohu 67 tis. ha + 170 tis.ha Brazil, které tvoří subtropický deštný les.
Subtropický deštný les (na rozdíl od tropického deštného lesa) má nižší srážky (2.000 mm ročně) a teploty (19 °C), větší rozdíly teplot mezi létem (25 °C) a zimou (15 °C) nemá období sucha. Má větší množství opadavých stromů (50%), stromy jsou nižší a příroda méně rozmanitá. Část oblasti utrpěla silnou těžbou dřeva do 30. let.
Stromy se dožívají malého stáří, největší velikáni (30 – 40 m) nemají více než 125 let. Vlhké prostředí je sice růstu stromů příznivé, ale deštný prales trpí nedostatkem živin. Malou stabilitu vzrostlých stromů způsobuje jejich podloží, neboť vrstva půdy se živinami pod stromy je jen asi dva metry vysoká, pod ní jsou pouze písky a kamení. Kořenový systém stromů je proto mělký a nestabilní. Znakem NP je rorýs.
Vodopády jsou širší než Viktoriiny vodopády (4 km proti 2 km), třikrát větší než Niagarské vodopády a mají dvaapůlkrát větší průtok.
1) Epifity - rostlinný organismus žijící na těle jiné rostliny, aby mohl pohltit více světla, který však není parazitem (cizopasníkem)
Velké množství broméliovitých rostlin jsou epifity (2000 druhů v Americe), což znamená, že se přichytávají ke kmenům s hrubou kůrou i větvím stromů krátkými, pevnými a silnými kořeny a napájejí se atmosferickými srážkami z rostlinného humusu, který je nahromaděn v trhlinách kůry. Někdy se bromeliovité rostliny potkávají i s pozemními rostlinami. Jejich listy se sbíhají do růžice díky kypření a pevnému stvolu. Tato růžice tvoří jakousi listovou cisternu, ze které rostlina přijímá vodu. Tento způsob uchovávání vláhy je velká vzácnost. Je málo rostlin může existovat, když jsou jejich rostoucí části stále zality vodou. Bílé šupinky na listech bromeliovitých rostlin připomínaji moučný poprašek, který má schopnost vstřebávat ze vzduchu vláhu. Uvnitř těchto nádrží žijí různé larvy, hmyz a úkryt zde může najít i žába.
Např. Aechmea, Tillandsia
Tillandsie (Tillandsia) je broméliovitá rostlina s úzkými stébelnatými listy a namodralými květy.Je to velmi zvláštní a zajímavá rostlina, kterou je možné pěstovat v obytných místnostech. Je to epifitní rostlina s tenkými listy, visícími na dlouhých výhoncích, pokrytých stříbrnými, mnohočlennými šupinkami, které slouží k pohlcování vláhy ze vzduchu. Dospělé rostliny nemají kořeny.
B: Philodendron (El Guembé)
Rostliny známe z našich domovů. Rostliny vyrůstají ze země a svými vzdušnými kořeny se mohou přichycovat stromů (naopak Guapoy může začít růst na stromě a kořeny spustit k zemi). Živiny přijímají kořeny ze vzduchu nebo i z hostitelské rostliny. Listy mají různé tvary a velikosti až 80 cm. Díky svému chemickému složení je chráněný před hmyzem, býložravci.
C: Orchideje
V Americe je kolem 20 tis. druhů orchidejí, v Argentině bylo identifikováno zhruba 250 druhů, z toho 85 druhů v národním parku Iguazu (52 jsou epifity). Na rozdíl od druhů rostoucích na zemi vytváří epifity cibulovité hlízy, které jsou zásobárnou vody a tlustší listy. Kvetou na jaře (září, říjen).
2) El Ambay
Stromy rodu Cecropia, které mají velké listy ve formě dlaně. Na nich velcí mravenci vegetují zejména v dutých větvích a pojídají látku, kterou jim strom vylučuje na listy. Naštvaní mravenčí „ bodyguardi“ odhánějí jak zvířata, tak dotěrné ovíjivé liány, které kusadly překoušou, aby stromu neškodily a chrání si své teritorium. Vysoké stromy (20 m), které rostou velice rychle (i 5 m za rok).
3) El Guapoy (škrtící fíkovník)
Druh fíkovníku. Zajímavostí je, že klíčí v puklinách nebo v kůře dalších stromů. Pustí dolů na zem kořeny, které rostou dokud hostitelský strom není obklopený konstrukcí vypadající jako klec, která může strom i uškrtit. Takže jeden fíkovník může mít i více kmenů, které jsou vlastně kořeny. Může dorůstat výšky až 20 metrů.
4) Palmy (Pindó, Palmito)
Rostou velice rychle, dosahují výšky až 20 metrů. Jejich hladký povrch znemožňuje růst lián a jiných rostlin. Někteří ptáci využívají vlákna listů pro stavbu hnízd. Velká část stromů byla vykácena, proto jsou v současnosti v přírodě chráněné.. Palmitos jsou palmová srdíčka, která se používají hlavně do salátů, jsou to kmeny mladých stromků naložené ve slaném nálevu, velmi křehké, pokud jsou správně odleželé, rozpadají se.
5) Bambusy a rákosy
Bambusy a rákosy jsou trávy s dřevnatými vytrvalými často i velmi vysokými stébly, které rostou velice rychle a v oblasti Iguazu dorůstají druhy Tacuaruzú až do 30 metrů a dožívají se až 120 let. Kvetení se objevuje ve velkých cyklech (Tacuaruzú kvete každých 25 – 30 let). U většiny bambusů dochází k tzv. celkovému kvetení jednou za život, kdy je většina listů nahrazena květy a rostlina po vyčerpání zásobních látek v podzemních oddencích ihned odumře, proto vidět kvést bambus je velká vzácnost.
6) Kapradiny
Kapradiny rostou na stinných a vlhkých místech, některé vyrůstají i na stromech. Největší druhy mohou dorůstat výšky až 8 metrů s listy dlouhými až 2 metry.
Banánovníky – jednoleté byliny
Maniok – kořen, sladká brambora
1) Motýly
Životní cyklus – vajíčko, larva (housenka), kukla, motýl. Celkem 150 tis. druhů, většina druhů však patří mezi noční motýly, kteří jsou aktivní za tmy, a tak unikají pozornosti lidí. Pouze malá část aktivuje ve dne a právě tyto, často velmi nápadné a velké druhy, jsou nejznámější.Život dospělých motýlů je poměrně krátký a většinou trvá jen několik týdnů nebo měsíců.
Otakárkovití ( čeleď Papilionidae) - velcí, pestře zbarvení denní motýli (žluto černí), často s ostruhami na zadních křídlech
Běláskovití (Pieridae)- středně velcí denní motýli, bíle nebo žlutě zbarvení
Babočkovití (Nymphalidae) - středně velcí až velcí denní motýli, pestře zbarvení
- Druh Morpho – velcí, krásně modrá lesklá křídla, rozpětí křídel až 15 cm, kteří umí létat velice rychle
Můrovití (Noctuidae) - malí až velcí motýli,
většinou nevýrazného zbarvení, pouze některé skupiny nápadněji barevné
Lišajovití (Sphingidae) - velcí až obrovití motýli, s podvečerní a noční
aktivitou (některé druhy i denní aktivita)
Nádherně zbarvení jihoameričtí motýli rodu Heliconius jsou vůbec první zvířata na světě, o kterých se ví, že při hledání partnera používají polarizované světlo. Jde o světlo složené z vln, které kmitají pouze v jednom směru. Motýli se tak přizpůsobují svému prostředí - tedy spodním patrům pralesa, kam proniká jen velmi málo slunečního svitu - polarizované světlo je tam ovšem vidět vždycky, bez ohledu na to, jakou barvu odráží. Jiný způsob vyhledávání samiček využívají motýli noční. Samice vylučují druhově specifické pohlavní feromony, které lákají samce na velké vzdálenosti.
2) Ještěrky
Kromě malých ještěrek i druh ještěra, který může dorůstat až 1 metru, pohybuje se pomaleji a vyhřívá se na sluníčku. Přes zimu přezimuje. V horní části řeky Iguazu se nacházejí kajmani.
3) Ptáci
Datlové s červenou hlavou, kolibříci, papoušci (převažuje zelená barva jako maskování s listím, tvoří pár na celý život, hnízdí v dutinách stromů, tukani s velkými zobáky výrazných barev (oranžové, žluté, červené) – Tucan obrovský je 60 centimetrů dlouhý a váží asi půl kilogramu, supi, volavky, ledňáček říční, orel.
4) Savci
Pásovec, tapír, jaguár (27 kusů, z toho 16 s čipem) netopýr, leguáni, opice (druh Malpa kapučínská, Malpa hnědá), hadi a nejčastěji viditelný nosál (coatí) - vyznačují se dlouhým, silně pohyblivým čenichem, který mohou otočit až o 45°. Jsou to velmi inteligentní všežravci, pomocí drápů mohou šplhat po stromech, dlouhý ocas jim slouží k udržení rovnováhy, tvoří skupiny po 5 – 10, samice jsou v letě březí, na začátku listopadu se rodí mláďata
Hlavní město je Posadas. Provincie je hlavním producentem Yerba maté. Nachází se zde četné plantáže maté, roste na typické červené půdě bohaté na železo. Kromě subtropické vegetace se zde nachází i původní stromy Araucarie, což je druh jehličnanu, který se dožívá i tisíce let. Roste do výšky asi 45 m. V posledních letech se stal významný dřevařský průmysl, vysazují se rychle rostoucí borovice původem z Austrálie a severní polokoule, které nahrazují Araukárie.
Kolem roku 1600 byli všichni indiáni na pobřeží soustředěni v osadách, kde žili pod výlučným, ale přísně jednoduchým vedením jezuitů. Proto na konci 16. století museli otrokáři, stejně jako misionáři, pronikat hluboko do džungle, aby našli nová těla a duše. Jedni pro komerční účely, druzí pro slávu boží.V roce 1607 Jezuité přišli do oblasti řeky Paraná na rozhraní současné Paraguaye, Argentiny a Brazílie, kde postavili do 18. století celkem 30 misií s celkovým počtem 150 tis. obyvatel.
Cílem bylo obrátit místní indiánské kmeny na křesťanskou víru, soustředit je do osad a přinést těmto primitivním kmenům zemědělství. Misie následovali lékaři, lékárníci, matematici, astronomové, učenci v oborech ekonomie, kartografie či geografie, jež by zde mohli pomoci nejen domorodým indiánům, ale přispěli by také k hlubšímu vědeckému poznání nového kontinentu. Aby zabránili zotročování pokřtěných indiánů, přesvědčovali je jezuité, že by měli žít pohromadě ve velkých osadách. Moc jezuitů dosáhla vrcholu v polovině 18. století. Z obchodování jezuité získávali veliké bohatství. Osady misií byly obklopeny ovocnými sady, zahradami a plantážemi, na kterých se pěstovala bavlna, tabák, indigo, cukrová třtina, pšenice, rýže. Jesuité jako první kultivovali maté. Chovali se koně, osli, mezkové a dobytek. V osadách se též provozovala všechna možná řemesla. Roku 1760 ale začíná moc jezuitů upadat.
Jezuitská misie San Ignacio v Argentině je jedna z mnohých na jihoamerickém kontinentě, která ale zaujímala dominantní postavení. Jezuité v nich chránili pokřtěné indiány kmene Guaraní před nepřáteli a učili je, jak si usnadnit život. Občas pro ně vybojovali i určité svobody. V období největšího rozkvětu města v roce 1733 mělo město 4000 obyvatel, převážně indiánů. Zničena v roce 1817 v období pohraničních válek.
Itaipu je největší vodní elektrárna na světě. Při stavbě byl zaplaven vodopád Guairá (7 kaskád). Na stavbě pracovalo 40 tis. zaměstnanců, každý zde zasadil svůj strom. Nachází se na řece Paraná na hranici Paraguaje a Brazílie a poskytuje energii oběma zemím, pracují zde zaměstnanci obou zemí a hranice mezi zeměmi je pouze symbolická. Celkový výkon je 14 GW – 20 turbín o výkonu 700 MW (to je víc než 6 našich Temelínů na jednom místě), roční produkce energie 75 000 GWh (což odpovídá zhruba roční spotřebě ČR), v roce 97 produkce 89 GWh. Elektrárna se stavěla od roku 1975, první turbína (generátor) se roztočila v roce 1984, 18 turbín od roku 1991, z toho 9 na brazílie o frekvenci 60 Hertz a 9 paraguaye o frekvenci 50 Hertz. Přehradní jezero o ploše 1450 km2 (to je plocha asi jako celý bývalý okres Šumperk nebo Prachatice) se naplnilo za pouhých 14 dní. Od roku 2004 energii vyrábí již 20 generátorů, které zajišťují z 91 % spotřebu energie v Paraguayi a z 25 % v Brazílii. Název Itaipú (v překladu: zpívající kámen) původně označoval ostrůvek uprostřed řeky Paraná, dnes ho zná téměř každý jako obrovskou hydroelektrárnu. Náklady stavbu byly 25 bil. USD, stavba patří mezi 7 divů moderního světa. Řeka Paraná byla ideální pro stavbu elektrárny, protože má stálý přítok vody po celý rok, šířka je 1 km, délka 4 tis. km, je to 7 největší řeka na světě.
Několik NEJ
Na výstavbu bylo použito 15krát více betonu, než na výstavbu Eurotunnelu mezi Francií a Británií, ze stejného množství betonu jako na Itaipú by se postavilo 210 stadionů Maracaná, množství zeminy a kamení použité na výstavbu přehrady bylo dvakrát větší než obsahuje vrch Pao de Açúcar (Cukrová homole v Rio de Janeiro s nadm. výškou 396 metrů), množství železa a oceli by stačilo na výstavbu 380 Eiffelovek. Výška přehradní hráze je vysoká jako 65 poschoďový mrakodrap, rychlost výstavby byla neuvěřitelná - za každých 55 minut byla vystavěna jakoby dvacetipatrová budova. Přehradou proteče čtyřicetkrát více vody než je průměrné množství vody protékající nedalekými vodopády Iguaçú (průměrný průtok Itaipú je 9 815 m3/s). Délka vodní plochy je 170 kilometrů, normální maximální hloubka nádrže je 220 metrů, elektrárna je dlouhá 968 metrů, široká 99 metrů, maximální výška je 102 metrů.
Od roku 1977 navštívilo přehradu téměř 12 milionů turistů ze 170 zemí světa (denně navštíví dílo z brazilské strany, kde je návštěvnické centrum, asi 1 500 návštěvníků). V tomto centru jsou vystaveny dokumenty týkající se výstavby elektrárny, je zde možné shlédnout video o výstavbě a také je možné si objednat "technickou" exkurzi, kde Vás odborníci seznámí s technickými záležitostmi celého projektu. To vše lze stihnout asi za dvě a půl hodiny a stojí to rozhodně za návštěvu. U vodního díla jsou vytvořeny umělé pláže pro rekreační účely, vodní plocha se využívá pro provozování vodních sportů.
Z hlediska ekologie se o ochranu živočichů a rostlin starají ochránci přírody. Byla vytvořena sbírka fotografií a obrázků fauny a flóry okolí vodního díla. V okolí přehradního jezera bylo zaseto více než 17 milionů sazenic různých druhů rostlin, pomocí lodí bylo přemístěno na stovku druhů zvířat. Ve vodách přehrady žije více než 170 druhů ryb.
Hotel Continental Inn
Leží ve Foz do Iguazu (300 tis. obyvatel, moderní město které se rozrůstalo od 70. let), hlavní třída av. Brazil, snídaně 6 – 10, večeře 19:30 – 23, bufet za 20R, sejf 2R, přes ulici supermarket. Bazén, kulečník, posilovna.
CENY
Taxi: Letiště 34R, ptačí park 30R (zpáteční 50R), Rafín 10R, Bus: park 2 R
Vstup ptačí park 8 USD, otevřeno 8:30 – 18 (vstup do 17:30), prohlídka cca 1,5 hod
Rafín show 71R (s CK 40 USD), 20 – 23 hod. (show od 20:45 trvá 1,5 hod.) pro 900 pax
Itaipu zdarma (s CK 15 USD)
- odjezd 14:30, cesta cca 20 min., film 20 min., projížďka autobusem 1 hod (3 zastávky), návrat v cca 17 hod.
Wanda + ptačí park 40 USD (včetně vstupů)
Gran adventura 30 USD (s CK 40 USD) 0,5 hod. jízda lodí + 0,5 hod. jízda junglí
- odjezd z Foz do Iguacu v 8 hod, prohlídka ďáblovo hrdlo, horní a dolní okruh, gran adventura od 13 hod, návrat v cca 15:30
Wanda, vstup 4 PES
- odjezd z Foz do Iguacu v 8 hod, prohlídka dolu, ptačí park a suvenýry, návrat v cca 14 hod.
prohlídka vodopádu z Brazilské strany cca 1,5 hod.